Věra
Často chodívám běhat do kopců v sousedství a jednou jsem si všiml zapadlé chatrče schované ve stráni. Párkrát jsem pak zahlédl siluetu ženy. Až jednou, na Štědrý den, jsem se tam se rozhodl podívat. Chýše stlučená z prken se choulila do sněhu a z komína se nekouřilo, nikde ani známky po obyvatelích, kromě prádla rozvěšeného na šňůrách. Štědrovečerní tabuli pro dva prostřenou pod širým nebem smáčel déšť. Po chvilce se rozhrnul závěs příbytku a ven vyšla žena doprovázená spíše radostným nežli obezřetným povykem štěňátek. Pověděl jsem, že bydlím poblíž a že přicházím popřát k Vánocům. Podal jsem jí pytlíček tabáku a láhev vína. Paní kývla, že mě zná, že tudy běhávám kolem... Štěňátka lačně schramstla nabízené piškotky a paní zvlhly oči vděkem. Nato začala omlouvat svého druha Františka, který byl upoután na lůžko a zůstal uvnitř. Výrůstky na nohou mu přimrzly k botám... Prozradila také, že tu bydlí již asi 7 let. Na rozloučenou jsme si podali ruce. Dlouho do noci jsem pak myslel na zamlžené oči a možná poprvé hlouběji pochopil text písně There by the Grace of God...
Zavřít